Divadlo na Fidlovačce uvedlo divadelní frašku (v originále označena jako comédie-vaudeville) E. Labiche a A. Delacoura Miláček Celimare aneb Paroháči napsanou v roce 1863.
Historie hry
Za sto let roku 1964 byla hra ve Francii zfilmována. Inscenace má hvězdné obsazení v hlavní roli i za režijním stolkem. Jako Paul Célimare se měl původně představit Zdeněk Kupka, ten se však z důvodu úrazu musel role vzdát. Rozzkoušené představení zachránil Igor Bareš, který přijal nabídku vedení divadla a roli Célimara převzal. Režie se ujal umělecký šéf ostravské Komorní scény Aréna Ivan Krejčí a dramaturgem byl Tomáš Vůjtek z moravskoslezského Národního divadla. „S dílem dramatika Eugène Labiche jsem se poprvé setkal v roce 1990 v Divadle bratří Mrštíků, od té doby jsem ale komedie tohoto typu nikdy nehrál. Jejich vnitřní mechanismus bych přirovnal ke komiksu, kde je vše ohraničené černou fixou. Podobné je to zde, vše musí být jasně pojmenované a s matematickou přesností zapadat. To mi velmi vyhovuje, protože nerad improvizuji a mám rád, když je všechno přesně domluveno.
Slova Igora Bareše
Paul Célimare je moje první role v Divadle na Fidlovačce a těší mě, že mi byla nabídnuta. Podpořit novou uměleckou vedoucí divadla Kateřinu Duškovou je zcela namístě. Je pravda, že zkoušení bylo náročné, ale já, když si něco dobrovolně zvolím, tak pracuji s chutí a radostí. Musím ocenit i spolupráci s režisérem Ivanem Krejčím, víme o sobě sice již dvacet let, ale v jednom představení se potkáváme poprvé. Na tuto roli v Divadle na Fidlovačce budu velmi rád vzpomínat, je mi zde opravdu dobře,“ řekl Igor Bareš.
„Abych se přiznal, nejraději mám tragikomedie, ale dobrá komedie má svůj půvab a její smích je očistný, neboť se smějeme tomu horšímu v nás. Labiche uměl psát krásné komedie. Miláček Célimare je jednou z nich, její strojek neomylně běží a nenechá hlavního hrdinu vydechnout. My sledujeme, jak se snaží utéct své minulosti a jeho úprk je hodně zábavný. Doufám, že divák se bude bavit, tak jako jsme se bavili my,“ dodal režisér Ivan Krejčí.
Děj hry
Stárnoucí mládenec Célimare se stal atraktivním ženichem díky své rentě, která okouzlila rodiče jeho okouzlující nevěsty Colombotovi. Svůj dosavadní život věnoval vdaným ženám, protože jak říká: „žena, která má manžela a domácnost vám vytvoří domov“. S podváděnými manželi těchto žen udržoval velmi přátelské vztahy, což se mu ve chvíli, kdy se sám chce oženit, krutě vymstí. Celimare se snaží odpoutat od své minulosti. Minulost se mu vrací v podobě dvou bývalých manželů jeho milenek Vernouilleta a Bocardona, kteří mu nedají mu pokoj.
Titulní hrdina
Titulní hrdina je totiž stejně k smíchu jako k pláči a jeho snaha uniknout vlastní minulosti diváka zároveň dojímá i baví. Více než jeden a půl století stará hra má stále co říct i dnešním divákům. Vždyť manželé Colombotovi ve skutečnosti neprovdávají, ale prodávají svou dceru za tučnou rentu jejího postaršího ženicha! To je přece hodně současné. Célimare se stal atraktivním ženichem díky své rentě, která okouzlila rodiče jeho nevěsty.
Svět stále ovládají peníze, stejně jako tenkrát i nyní jsou vždy až na prvním místě. Pokrok nelze zastavit, naše doba nabízí okouzlujícím nevěstám nové možnosti. Rodiče už k dohodě o sňatku nepotřebují, stačí internetové připojení. Při registraci do Seznamky nevěsta uvádí, kolik korun (případně dolarů atd.) měsíčně by jí vyhovovalo. Potencionální ženich zase napíše, kolik je schopen nabídnout. Z této peněžní morálky, která je tehdy i dnes stejná si autoři dělají legraci.
Realizace
Fraška se hraje v překladu Marka Staška. Původní text byl příliš dlouhý a byl zkrácen o pasáže, které nepřinášely žádné zajímavé situace. Povedlo se to nadmíru, děj ubíhá plynule.Do textu však byly vráceny kuplety, které byly v překladu pouze naznačeny. Zpívaný text skvěle zpestřil činoherní prózu. Scéna Milana Davida odpovídá přesně duchu představení. Rovněž krásné kostýmy Marty Rozskopfové navozují atmosféru doby. Nedílnou součástí inscenace je i nevtíravá hudba Ondřeje Švandrlíka, která dotváří představení.
Herci
V titulní roli exceluje poprvé na jevišti Fidlovačky Igor Bareš. Přišel do rozzkoušené inscenace a je obdivuhodné v jak krátké době se s rolí sžil. „Komedie tohoto typu se totiž herec sám nenaučí, všechny dialogy je potřeba perfektně nazkoušet. Musím ocenit i spolupráci s režisérem Ivanem Krejčím, víme o sobě sice již dvacet let, ale v jednom představení se potkáváme poprvé. Krejčí pracuje s hercem tak, že se neprosazuje, a v duchu autora, což se málokdy vidí. Na tuto roli v Divadle na Fidlovačce budu velmi rád vzpomínat, je mi zde opravdu dobře,“ uvedl Igor Bareš.Hlavní ženskou roli Emmu ztvárnila Barbora Mošnová, rovněž skvěle. Rodiče Emmy hrají Sandra Pogodová a Ctirad Götz. Pogodová si říká: „krása pomine, mládí také ale prachy zůstanou a mohou se ještě množit.“Podváděné manžely představují Daniel Rous a Jakub Slach s přesvědčivou naivitou. Sluhou v premiérovém představení byl Gustav Hašek, alternuje ho Jakub Albrecht. Musíme ještě zmínit skutečnost, která v některých divadlech bohužel není samozřejmostí. Jevištní mluva, všichni herci správně a hlasitě artikulovali, bylo rozumět každé slovo.
Závěr
„Jsem velmi rád, že se dám podařilo domluvit tuto spolupráci. S tímto titulem přišli sami tvůrci, s jejich návrhem jsme souhlasili, jde o žánr, jenž má na Fidlovačce dlouhou tradici,“ řekl ředitel DNF Jan Koťátko. „Obecně platí, že nazkoušet komedii, aby na jevišti skutečně fungovala, není vůbec nic jednoduchého a pro frašku to platí dvojnásob. Je v ní ukrytý stroječek, který musí být neustále v chodu, nesmí se zpomalit, a hlavně se nesmí zastavit. Divák musí být neustále překvapován nečekanými dějovými zvraty, které se promítají do nových komických situací. Pointy musí včas doklapnout, repliky musí přesvědčivě zaznít, herci musí v pravou chvíli přijít i odejít. A to vše se musí dít naprosto přirozeně, tak nějak samo. Jako by se to stalo jen díky samospádu dějových situací, které nikdo nikdy nenarežíroval. A tohle je pro režiséra hodně těžký úkol,“ říká Ivan Krejčí.
Představení se povedlo po všech stránkách, diváci se baví od začátku do konce. Nejsou tam žádné hluché momenty neztrácí dynamiku, než se nadějete je bohužel konec. Na premiéře diváci hercům, a nejen jim na konec po zásluze několik minut nepřetržitě tleskali. Král vaudevillu Eugene Labiche by měl z představení jistě velkou radost, nejvíce se stále hraje jeho Slaměný klobouk.
Jaromír a Věra Hamplovi
