Festival Činohry Národního divadla pražské křižovatky přiveze do Prahy špičku nejen evropského divadla. v rámci programu se představí nejnovější projekt Susanne Kennedy, který vznikl v koprodukci s pražskými křižovatkami.
Pražské křižovatky
Pražské křižovatky jsou festivalem Činohry Národního divadla, jejíž umělecké vedení festival tvoří i kurátorsky. Za léta své existence si vydobyl výjimečné postavení na české divadelní scéně jako jedinečná příležitost vidět mimořádné produkce předních světových režisérů. Program letošního šestého ročníku (resp. osmého, zahrneme-li i dva roky „covidového“ formátu rozloženého festivalu do celé sezony) je soustředěný do první poloviny října, kdy do Prahy přiveze inscenace Limbo Victora de Oliveiry, Oskara tanečního souboru Kukai Dantza a Marcose Moraua (La Veronal), ANGELA (a strange loop) Susanne Kennedy a Markuse Selga a jako listopadovou ozvěnu country operu Burt Turrido. An Opera souboru Nature Theater of Oklahoma.
Program
čtvrtek 5. 10. 2023 ve 20:00 na Nové scéně
Victor de Oliveira: Limbo (Portugalsko)
úterý 10. 10. 2023 ve 20:00 na Nové scéně
Kukai Dantza a Marcos Morau / La veronal: Oskara (Španělsko)
sobota 14. 10. 2023 a neděle 15. 10. 2023 ve 20:00 na Nové scéně
Susanne Kennedy a Markus Selg: aNGELa (a strange loop) (Německo)
čtvrtek 16. 11. 2023 a pátek 17. 11. 2023 v 18:00 na Nové scéně
Nature Theater of Oklahoma: Burt Turrido. an opera (USA)
Dramaturgyně pražských křižovatek Nina Jacques o letošním programu
Program festivalu pražské křižovatky je pečlivým kurátorským výběrem dramaturgie Činohry ND. podle jakého kritéria vybíráte inscenace a tvůrce? Jaké divadlo vás pro festival zajímá?
Snažíme se, aby inscenace byly výběrem toho nejzajímavějšího, co se na současných evropských, ale i světových jevištích děje, a aby reflektovaly společenská, politická a lidskoprávní témata. Jsou to všechno tvůrci, kteří zkoumají jak být spolu, jak žít dohromady jako společnost, jak si vzájemně více porozumět. Pro festival je důležité, aby inscenace byly jedinečné i v tom, jaké používají divadelní prostředky, jakým způsobem tvůrci pracují s novými technologiemi. Zajímají nás tvůrci, kteří hledají, ptají se po smyslu života a nespokojují se s tím, co už o světě víme.
Letošní ročník pražských křižovatek zastřešují témata identity a reprezentace. Jednalo se o vnějškové rozhodnutí dramaturgického týmu festivalu, nebo se témata vyloupla až na základě pozvaných inscenací?
To jsou podle mě dvě spojené nádoby. To téma identity, kdo za koho dnes vlastně může mluvit, čí hlas je nejvíce slyšet a kdo by měl naopak dostat prostoru víc, je dnes všudypřítomné, je cítit, že celý západní svět překalibrovává svůj vztah ke zbytku světa, reflektuje se postkoloniální minulost, ale i jednotlivci čím dál hlasitěji mluví o tom, že je příležitost změnit náš pohled na společenské uspořádání, aby bylo spravedlivější, tolerantnější a rozmanitější. Je to zřejmé i v divadelním světě, kde se na festivalech a v jednotlivých divadlech toto téma skloňuje ve všech podobách. Je tolik příběhů, kolik je na světě lidí, a to je pro divadlo nesmírně vzrušující. Co všechny čtyři inscenace z našeho programu spojuje, je citlivost vůči těmto příběhům, vůči hlasům marginalizovaných a originální způsob zpracování. Victora de Oliveiru jsme viděli ve francouzském Rennes během hostování Činohry s inscenací Rej na tamním festivalu, a aniž bychom tušili, co nás čeká, tak nás Limbo úplně strhlo. Jde o monolog performera Victora de Oliveiry, který je zároveň autorem svého textu a celého konceptu. Vypráví o svém dětství v Mozambiku, kde se narodil jako syn bílého portugalského otce a mosambické matky. Celá jeho rodinná historie je tak komplikovaná a on v sobě nese tolik identit, že jeho hledání vlastní hodnoty je nesmírně silné a autentické. V Mosambiku vypadal příliš evropsky, v Portugalsku zase příliš africky. Victor stojí po celou dobu představení na jednom místě, hýbe maximálně horní polovinou těla a jeho herecké umění je odzbrojující. To jen jako příklad jeden ze střípků příběhů, které na festivalu uvidíte.
Dovedete sama vybrat nějaký highlight letošních pražských křižovatek?
Když člověk sestavuje program a dává si záležet na každé inscenaci, je těžké vybrat jednu, ale musím říct, že velkou radost mám z toho, že přivítáme v Praze poprvé německou režisérku Susanne Kennedy, která patří k největším osobnostem současné evropské režie. Její inscenace jsou vždy velice technicky složité, vyladěné do nejmenších detailů a není snadné je na festivalu uvést. Když jsem ANGELA (a strange loop) viděla ve Vídni, byla jsem nadšená z preciznosti projekcí se skvěle propracovanou hrou mezi živými herci a nahranou hlasovou smyčkou. Kromě toho, že je to ohromující a překvapivé, skvěle se tím tematizuje role divadla ve 21. století i kouzlo živého setkání teď a tady. Zároveň díky spolupráci se Susanne Kennedy a jejím týmem otevíráme novou éru festivalu, protože jsme jedním z koproducentů inscenace, a zařadili jsme se tak mezi instituce a festivaly, které dlouhodobě sledujeme a obdivujeme, jako jsou Volksbühne Am Rosa-Luxemburg-Platz, Wiener Festwochen, Festival d’Avignon, Festival d’Automne à Paris a další. Díky koprodukci také můžeme inscenaci ANGELA (a strange loop) uvést velice brzy po jejím vzniku u nás v Praze, což je pro pražské publikum jedinečná příležitost. Ale musím zopakovat – všechny inscenace jsou skvělé a moc všem doporučuji navštívit všechny čtyři!
(Ptala se Kateřina Prášilová)
Susanne kKnnedy o své nejnovější inscenaci aNGELa (a strange loop)
aNGELa (a strange loop) není váš první projekt, ve kterém je hlavní postavou žena.
Ano, souvisí s mými staršími hrami, dohromady tvoří cyklus. Ve hře ANGELA (a strange loop) (ANGELA (začarovaný kruh)) se zaměřuji na ženskou hrdinku a nabízím divákům smyslový, vizuální a fenomenologický zážitek. Zajímá mě otázka proměny. Můžeme se podívat na svůj život jako pod mikro skopem? Angela je uvězněna ve svém každodenním kolotoči. Je to v podstatě normální žena, i když trpí blíže neurčenou nemocí. Zarazilo mě, že po pandemii trpěly dlouhým covidem většinou ženy…
Angelina nemoc se podobá spíš chřipce, ale není jasně pojmenovaná. Vstupujeme do metafyzického snu, kde ji pronásleduje mnoho otázek. Co to znamená být naživu? Trpět? Hrdinka zřejmě dospěla ve svém životě do rozhodujícího a nevyhnutelného bodu, kdy její tělo řeklo dost, a ona ho musí opustit.
Jsme svědky jejího zmizení, ale netušíme, kam se poděla. Když se vrátí, vypráví o paralelním světě podobném smrti, který je v něčem fantaskní, nadpřirozený, o návštěvě podsvětí mimo náš pozemský svět. Ráda pracuji s estetikou science-fiction, kde může totéž místo obsahovat několik významových vrstev. Pohybujeme se mezi realitou a nadpřirozenem, žijeme chvíli v jednom, chvíli ve druhém světě. Je to sen? Nebo skutečnost? Fascinuje mě tento druh mámení smyslů, který zpochybňuje naše pojetí reality a často tvoří základ různých mýtů. Potřebujeme příběhy, které by vysvětlovaly skutečnost, zvlášť to, co je pro nás těžko pochopitelné.
Jiná realita, kterou angela zažije, je inspirována sny, vaší fascinací sci-fi světy. zmiňujete ale také mytologii…
ANGELA sice není založena na žádném konkrétním mýtu, ale myšlenka mytologie mě zajímá. Fascinuje mě schopnost lidí vysvětlovat a rekonstruovat svět pomocí příběhů o imaginárních, prapůvodních základech. Strávila jsem hodně času studiem spisů Carla Gustava Junga o transformaci a individualizaci, tedy schopnosti jedince odlišit se od ostatních jedinců stejného druhu, ze stejné skupiny, nebo dokonce i ze stejného společenství. Zabývám se hlouběji také myšlenkou, že pokud se chceme změnit a zachránit, musíme se ponořit do tmy, do temnoty v mytologickém smyslu a postavit se tam svým démonům. Tyto otázky najdeme ve všech známých mýtech. Existuje tolik příběhů o bolestných cestách a nebezpečích, na jejichž konci projde hrdina proměnou. ANGELA samozřejmě nedosahuje rozměrů Odyssey, ale líbí se mi myšlenka, že je to žena s velmi všedním, obyčejným příběhem, a tento prostý svět se začne rozpadat a sklouzávat do složitější a hlubší reality.
(Úryvek pochází z rozhovoru, který pořídila Moïra Dalant; z angličtiny přeložila Alžběta Soperová)
Více informací naleznete ZDE
Zdroj: Národní divadlo
